Milan Kruml (specialista vývoje v České televizi)
Dělat v televizi zábavu většinou není žádná legrace. V Česku, kde se sice pyšníme svébytným humorem (přičemž především vzpomínáme velikánů a děl z dob dávno minulých), nabízejí místní televizní stanice zábavy poskrovnu a většina večerů v týdnu je, nepočítáme-li legraci nechtěnou, takzvaně zábavyprostá. Nejsilnější komerční televize se podle všeho s tímto stavem už smířila – Nova rezignovala na původní zábavné formáty už před lety (i výroba sitkomů u ní uvázla na mrtvém bodě). Prima experimentuje a téměř každou sezónu vyzkouší něco nového – například nyní českou verzi britské soutěže Distraction, stálicemi jsou pro ni Partička a Nikdo není dokonalý, které ovšem nelze považovat za převratné novinky. A Česká televize? Ta se sice snaží vytvářet vedle tradičního sobotního primetimu nové pořady pro všední dny, ovšem při jejich vývoji narážejí tvůrci na nečekané překážky a mnohdy také zjišťují, že nás od mnoha zahraničních trhů dělí víc, než jsme si ochotni připustit.
Aby to bylo veřejnoprávní
Už při vzniku Novy se podařilo vnutit veřejnosti názor, že se programové formáty dělí na typicky komerční a ty, které jsou vhodné pro veřejnoprávní televizi. Platí to jen o velmi malém počtu programových typů – například o kontejnerových show a i u nich najdeme výjimky. Tato představa u nás ovšem zakořenila tak silně, že ji dodnes sdílí řada publicistů i lidí, kteří v televizích pracují. Tehdejší účel byl jasný – zúžit ČT prostor, v něž by mohla nově vzniklé komerční stanici konkurovat, vymezit veřejnou službu jako menšinovou záležitost, která většinovému divákovi nemůže (a také nemá) v zásadě nabídnout nic, co by ho pobavilo. Byl zcela pomíjen fakt, že zábava samozřejmě je důležitou součástí veřejné služby – pokud má nějakou přidanou hodnotu, používá nové postupy, dává šanci opomíjeným žánrům (například satiře) i protagonistům a autorům, kteří nechtějí jen opakovat stokrát obehrané. Snad i to je důvod, proč se nové zábavní pořady (tedy jiné než estrády a soutěže) v České televizi vyvíjely spíše sporadicky (až na čestné výjimky, jako byla Česká soda, Dvaadvacítka, část sobotní primetimové zábavy nebo pokusů v rámci Horečky páteční noci). Nicméně chyběla jasná dlouhodobá koncepce a také užší kontakt se zahraniční tvorbou.
Ten v posledních letech ČT pomalu navazuje. Potíž je v tom, že nestačí jen znát ten či onen zahraniční formát, který by se dal adaptovat, ale je potřebné i vědět, jak se na daném trhu v posledních letech vyvíjel, kdy a proč se vysílá a jak se doplňuje s jinými pořady (nejen zábavními). Lehce se totiž může stát, že se rozhodneme adaptovat pořad, který tuzemští diváci odmítnout, budeme pro něj obtížně hledat jak protagonisty, tak autory, nebo bude zařazen ve schématu do časů, kdy si ho diváci možná ani nevšimnou.
Fenomén panelových show
Tvůrci v řadě zemí stále hledají nové formáty, nápady, postupy. Využívají nabídky velkých produkčních společností, poohlížejí se po festivalech a veletrzích. Obchod s formáty zábavy stále roste. V této kategorii je v současnosti velký zájem o skečové show (u těch se prodávají především scénáře) a panelové show, kde je licencován koncept. Panelové show (které původně vznikly jako rozhlasový formát) jsou dnes jedním z nejúspěšnějších zábavních programových typů v západní Evropě. A mají dlouhou historii. Jejich podstatou je takzvaný panel složený z celebrit. Ty se většinou poměřují mezi sebou nebo pomáhají při soutěžení (spíše symbolickém) hostům. Zatímco hosté se střídají, celebrity zůstávají stejné. Existuje poměrně velká škála těchto formátů, které bývaly velmi populární i ve Spojených státech, ale dnes jich najdeme v nabídce tamních velkých televizních sítí minimum. Naopak doménou panelových show je Velká Británie, některé koncepty jsou ale úspěšné i v dalších zemích – například v Německu.
Do České republiky se dostávají spíše sporadicky. Zaznamenali jsme satirické panelové show, v nichž celebrity komentují politické i jiné dění uplynulého týdne. Tento formát vyzkoušela před lety s průměrným výsledkem Prima (jmenoval se Dement(y)i) ‒ v podstatě se na něm ukázala všechna úskalí, které s sebou nese. Nedávno byl resuscitován na již zaniklé Pětce (Koule), zájem o něj mají i někteří kreativní producenti v České televizi.
Značný úspěch zaznamenala Prima s adaptací jedné z nejstarších panelových show ‒ pořad Hádej, kdo jsem! se na televizních obrazovkách objevuje již od roku 1950, kdy se poprvé vysílal v Americe pod název Whatʼs My Line.
Oba tyto koncepty nabízejí zajímavé srovnání – totiž je na nich dobře vidět, jaká úskalí s sebou adaptace panelových show nese. Whatʼs My Line je v zásadě snadno adaptovatelná kdekoli na světě – přestože klade určité nároky na panelisty, její podstatou je hádání zajímavých či neobvyklých povolání hostů ve studiu. Má dobře vymyšlený herní princip ‒ kladení otázek, na něž jsou možné odpovědi jen ano či ne – a i když celebrity nejsou příliš pohotové a vtipné, diváci se baví – mimo jiné tím, že srovnávají svoji schopnost odhalit povolání hosta se známými lidmi. Naopak panelová show reagující na dění kolem nás je zcela závislá na pohotovosti, vtipnosti a rozhledu panelistů. A to je problém.
Pouze vtipnost nestačí
Česká televize v současnosti vysílá jedinou licencovanou panelovou show – Copak bych Vám lhal?. Vzhledem k tomu, že byla nasazena počátkem roku, je příliš brzo hodnotit, jak uspěla. Pokud ale někdo čekal, že vznikne téměř přesná kopie původního formátu BBC, má o televizi jen mlhavé představy. Je to sice smutné, ale realita je taková, že pro tento typ pořadu v současnosti nemáme odpovídající protagonisty. Herci schopní improvizace suplují komiky (můžeme použít i český poněkud zprofanovaný výraz baviče), neboť ti, kteří by panelovou show zvládli, u nás buď vůbec nejsou, nebo to možná o sobě ani sami neví – tudíž to o nich stěží mohou vědět televizní producenti. Nicméně u Copak bych vám lhal? to není až tak velký problém ‒ lecčehos, co v Británii vzniká spontánně, lze dosáhnout v Česku pomocí dobře napsaného scénáře. Přesto trvá určitou dobu, než si pořad takříkajíc sedne.
Na mnohem větší potíže narážejí ti kreativní producenti, kteří se rozhodli pro panelovou show, která má satirickým způsobem odrážet události uplynulých dnů. Čeká je poznání, že vývoj pořadu (byť je k dispozici produkční bible a zkušenosti tvůrců původní verze) je dosti odlišný od ostatních formátů. Panelová show je dost náročná záležitost – nestačí jen dát dohromady vhodné protagonisty, a pak natočit pilotní díl. V první fázi přípravy musí proběhnout diskuse o rolích jednotlivých panelistů a moderátora a také o struktuře debaty, kterou povedou. Moderátor přitom nemívá úlohu toho, kdo celý pořad takzvaně táhne, vyvolává panelisty, ale je spíše dohlížitelem na průběh debaty, posunuje ji, pokud je to nutné, kupředu a také hlídá čas.
Panelisté se musejí naučit vzájemně se poslouchat – jejich úkolem je nejen vtipně glosovat, ale reagovat na to, co říkají ostatní. Nečeká se od nich jen více či méně vtipná reakce, ale v podstatě komentář, odhalující netušené souvislosti, podstatu probíraných událostí či jevů. K tomu je samozřejmě zapotřebí určité penzum znalostí, nestačí jen zkušenost se stand upy a improvizacemi. Každá část debaty by měla vyústit do pointy – aby tomu tak bylo, je úlohou moderátora, který pak nastoluje další téma. Schopnost debatu skutečně řídit, posunovat a současně nechat prostor pro panelisty, aby mohli „být vtipní“, je umění, které se také nezíská ze dne na den. Na moderátora satirické panelové show je kladen větší nárok než na toho, který řídí „vážně míněné debaty“.
Fáze vývoje se považuje za ukončenou teprve tehdy, když všechny prvky fungují – což znamená i nějakou dobu vysílat do zdi. Ze zdánlivě levného formátu se tedy stává pořad poměrně nákladný a náročný.
Je ale možné, že i když celý tento proces proběhne optimálním způsobem a panelová show se dostane na obrazovku, diváci ji odmítnou. Na tento typ pořadů totiž nejsme zatím zvyklí, neoceňujeme příliš schopnost pregnantně a vtipně vyjádřit svůj názor a televizní zábava u nás je tradičně spíše založena na různých variantách estrád a soutěží. Pokud se nějaký zábavní pořad věnuje politice, má úspěch tehdy, kdy je jednoznačně prvoplánový, prostě z něj musí už od samého počátku všechno křičet, pozor, teď si budeme dělat legraci. Je to dáno i pojetím politiky jako věci smrtelně vážné, v níž pro vtip a nadsázku rozhodně není místo. Nemáme tradici pěstování veřejného projevu, schopnosti jasně a srozumitelně vyjádřit svůj názor, vést diskusi, zkoumat argumenty protivníka a zařazovat je do kontextu. Bohužel tyto schopnosti se příliš nepěstují ani tam, kde bychom to logicky očekávali – na vysokých školách.
Recenzentka internetového deníku aktualne.cz nedávno v článku o pořadu Copak bych Vám lhal? došla k názoru, že by Česká televize měla panelové show „odpískat“ a zaměřit se na pořady, „které tady má kdo dělat“. Je to typicky český přístup – nejde mi to, je to těžké, vzdám to. Myslím, že televize veřejné služby se má chovat právě opačně – tedy fungovat jako laboratoř, hledat, zkoušet. Jiná cesta k tomu mít jednou fungující a úspěšnou satirickou panelovou show i v České republice totiž není.
