Reklama
 
Blog | Blog projektu FIND

Od námětu k vysílání

Televize, která žije od sezóny k sezóně, bez dlouhodobých strategických plánů, bez investic do vytváření nových pořadů (i s tím rizikem, že řada z nich se nikdy na obrazovce neobjeví) a mlhavou představou, podle jakých pravidel má jejich vývoj probíhat, se vystavuje obrovskému riziku.

Milan Kruml (specialista vývoje v České televizi)

Televize, která žije od sezóny k sezóně, bez dlouhodobých strategických plánů, bez investic do vytváření nových pořadů (i s tím rizikem, že řada z nich se nikdy na obrazovce neobjeví) a mlhavou představou, podle jakých pravidel má jejich vývoj probíhat, se vystavuje obrovskému riziku. Jednoho dne může zjistit, že se zájmy diváků spojují se zcela jinými programovými typy, než jim dosud úspěšně nabízela, že nemá v zásobě žádnou zálohu pro případ nezdaru, že kolem sebe přestává soustředit kreativní lidi, protože jim v podstatě nabízí rutinu, nikoli nové možnosti a výzvy. Představy některých manažerů, že slušné honoráře jsou to jediné, co tvůrce zajímá, se pak mohou ukázat jako zcestné.

Omlouvám se za tento obecný úvod, ale bohužel zkušenosti s českým televizním trhem a publicistikou, věnovanou televizi, za posledních deset let ukázaly, že je občas důležité zopakovat věci zdánlivě obecně známé, až triviální.

Reklama

V poslední době se množí stesky nad tím, že české televize nejsou schopné vytvářet jinou hranou tvorbu než vztahové seriály, že se po Comebacku nedaří dostat na obrazovky původní sitkom (a nikoli jen adaptace), že chybí žánrová pestrost – víc docu soapů, zábavných formátů a nově pojaté publicistiky. Že nemáme dostatek pořadů spojujících zábavu a vzdělání, že z obrazovek vymizely soutěže, že se marně čeká na nějaký satirický pořad. To vše je do jisté míry pravda, stejně jako to, že se v České televizi už více než rok řada tvůrců snaží výše jmenovaná „prázdná místa“ zaplnit. To je ovšem možné jen tehdy, pokud budou fungovat dvě věci – systém příjmu a vyhodnocování námětů a kreativní potenciál při vývoji nových pořadů.

Příjem a vyhodnocování námětů

Každá televize čelí přetlaku námětů – ať zevnitř nebo zvenčí. Náměty přicházející z prostředí mimo televizi, ať už mají podobu prezentace zpracované profesionály (například z nezávislých produkčních společností) nebo formu dopisu začínajícího větou „Mám pro vás námět na seriál“, představují obrovský potenciál, který ovšem leží velmi hluboko pod vrstvou hlušiny a je nutné mít odpovídající technologii k jeho vytěžení. Zdánlivě se zdá, že formáty od profesionálů musejí mít vždycky přednost. Ano, vzhledem k tomu, že Česká televize ze zákona musí určitou část vysílacího času zaplňovat pořady, vzniklými v nezávislých produkcích, je to pochopitelné. Nicméně neznamená to, že by podněty vzešlé tzv. z lidu byly nějak handicapované. Především v České televizi platí zásada, že žádný námět, byť jde o návrh na soutěžní pořad se striptýzem moderátorek, nesmí zůstat neevidován. Ředitel vývoje Jan Maxa způsob, jakým se s náměty zachází, popisuje v rozhovoru pro server Česká média takto: „Evidence námětu je striktně vyžadována, jakákoli práce s neevidovaným námětem je porušením pracovní kázně, navíc řádná evidence námětu je podmínkou přidělení vývojového rozpočtu na projekt. Lhůty k vyřízení jsou definovány a průběžně kontrolovány pracovníky centrální evidence námětů. Stav námětu je dán pevně určenými kategoriemi, které definují i pravidla zacházení s námětem (evidován, přidělen, vyloučen, odmítnut, odložen do data a přijat do vývoje). Aktuální data o námětech a jejich historie v ČT jsou uchovávány a dostupné v informačním systému.“

Tolik tedy k systému. Co je ovšem neméně podstatné – schopnost vyhodnocovat náměty nejen z hlediska jejich přijatelnosti, ale i podle toho, co vypovídají o představách veřejnosti, zda nemohou být vodítkem k nějakému jinému nápadu či tématu. Abych nebyl příliš obecný: Ve chvíli, kdy se zjevně zvyšuje počet námětů na nejrůznější soutěžní pořady, je zřejmé, že v nabídce televizí – a to jak České, tak i dalších, působících na našem trhu ‒ takové formáty chybějí. Navrhnout dobře postavenou televizní soutěž, se srozumitelným a atraktivním herním systémem, je obtížné, většina námětů nemůže sloužit ani jako podklad, ale přinejmenším může ty, kteří se námětem budou zabývat, dovést k jinému nápadu, k jinému řešení.

Mnohé náměty představují „jen“ podklad k úvaze na dané téma – Česká televize například nebude vyvíjet kontejnerovou show ve stylu Big Brother (podobné náměty nejsou nějak výjimečné), ale tvůrce by mělo zajímat, zda jsou tyto formáty ve světě stále vysílané, zda neexistuje nějaký způsob, jak s motivem skupiny lidí izolované od okolního světa pracovat tak, aby nešlo jen o navození konfliktů, ale spíše o zkoumání chování různých charakterů v extrémních situacích. Jinak řečeno – každý námět má cenu (sám fakt, že se diváci obracejí v relativně velkém počtu na televizi, je pro ni pozitivem), je jen otázkou, jak s ním dokážeme pracovat.

Vývoj nových pořadů

Obecně platí (v každé televizi, tedy v komerční i televizi veřejné služby), že vysílatel je zákazníkem a vývoj a výroba mu dodávají co nejlepší obsah. Z části má v tomto vztahu zákazník jasnou nebo alespoň přibližnou představu, co vlastně chce a jak s tím bude nakládat. Nicméně pokud by tento vztah byl jediným možným, danou televizi by to nikam neposouvalo. Kreativní producenti v České televizi kromě toho, že se snaží dodávat co nejlepší objednaný obsah, mají za úkol přicházet s vlastními návrhy, nabízet nové formáty, vyvíjet projekty, které jsou buď zcela nové a unikátní nebo inovovat stávající pořady. Ono i se zmíněnou objednávkou je to komplikovanější. Programový ředitel nemusí poptávat (a také to v řadě případů nedělá) jen zcela konkrétní obsah pro konkrétní programové okno, ale jeho objednávka může být definována obecněji. Například má zájem o další docu soapy – ale jaké téma pro ně bude zvoleno, kolik epizod se vytvoří atd. ‒ to je věc kreativních producentů. Ti přinášejí nabídku, která posléze prochází takzvanou programovou radou (jež reprezentuje vedení ČT). Ta může dát projektu zelenou, nebo jej odmítnout, případně jej vrátit k dalšímu vývoji. Každá tvůrčí skupina v České televizi má svůj vývojový rozpočet. Je na kreativním producentovi, jak tyto prostředky rozdělí – některé programové typy jsou z hlediska vývoje náročnější, jiné naopak nikoli, u některých je vývoj snazší, protože vznikají na základě zahraniční licence. Pokud je projekt schválen do výroby, prostředky investované do jeho vývoje se vracejí do vývojového rozpočtu tvůrčí skupiny. Ty jsou tak motivovány k úspěšnému vývoji a k efektivnímu nakládání s těmito prostředky.

Samotný proces vývoje nějakého formátu je poměrně komplikovaná záležitost. Začíná konfrontací různých nápadů a postupů, tvůrci se většinou zajímají také o to, jak podobný problém řeší nebo vyřešili kolegové ze zahraničí – někdy je snazší a levnější vyhnout se postupu, plném slepých uliček a omylů, nákupem licence (u té se platí nejen za originalitu, ale i za to, že tvůrci zmíněný proces pokusů a nezdarů už prošli). Ovšem ani to nemusí být záruka úspěchu – některé formáty jsou pro nás nevhodné, musí se „z gruntu“ přepracovat, jindy je potíž například s tím, že je nějaký pořad příliš spojen s osobou moderátora, a u nás takové lidi budeme jen těžko hledat.

U hrané tvorby jsou stanoveny jednotlivé „etapy“ – od námětu, přes scénosled až po první verzi scénáře, u formátů non fiction je zase více zapotřebí postupných kroků, jako jsou scénář modelové epizody, kamerové zkoušky, nevysílatelný pilotní díl.

Tvůrci také musejí přemýšlet nejen o konkrétním pořadu, který vyvíjejí, ale obecně o programovém okně, ve kterém bude vysílán. Například pokud vyvíjejí třeba šestiepizodní docu soap, měli by mít představu, co bude následovat v daném okně po jeho odvysílání – buď vyvíjet ještě další, které by v celkovém součtu měly dostatek epizod alespoň pro jednu sezónu, anebo svůj postup koordinovat s ostatními tvůrčími skupinami. Televize si nemůže dovolit (pokud si váží svých diváků) vytvořit pro nějaký žánr či programový typ stabilní místo, a pak jej zaplnit něčím úplně jiným.

A je tu i další důležitá podmínka – konkrétní formáty mají z hlediska případné pozdější produkce stanoveny určité rámcové náklady, do kterých se musí vejít. Bylo by jistě krásné (hlavně pro producenty), kdyby se například na televizní soutěž vysílanou v týdenním rytmu mohlo uvolnit neomezené množství financí, ale to možné není. Výjimky by měly tvořit jen ty projekty, které svou povahou výrazně posilují veřejnou službu. Kreativní producent musí tedy přemýšlet nejen o penězích, které dá na vývoj pořadu, ale také o tom, aby bylo možné jej, pokud bude chválen, vyrábět za stanovenou cenu.

V takovém systému je samozřejmě nutná koordinace – bylo by kontraproduktivní, kdyby se současně vyvíjely stejné pořady. Kreativní producenti se musejí informovat navzájem o svých projektech, o zadání od vysílatele se dozvídají všichni, přičemž koordinaci pro danou žánrovou oblast nebo programovou poptávku provádí ředitel úseku, pověřený manažer vývoje či kreativní producent. V praxi tak může například vývoj formátů reality TV, určené pro konkrétní programové okno, řídit jeden kreativní producent, kterému ostatní dodávají své formáty.

Jednou z výhod tohoto systému je, že vzniká velké množství projektů, které se nemusí realizovat okamžitě, ale mohou čekat na „svoji chvíli“. Kromě toho ale přináší i jinou důležitou věc – vnitřní soutěž, pro kreativní producenty potřebu soustředit kolem sebe kvalitní autory, dramaturgy a produkční pracovníky, což z dlouhodobého hlediska znamená pro diváky vyšší atraktivitu a kvalitu nabízených pořadů.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama