Reklama
 
Blog | Blog projektu FIND

BBC po česku. Jak natočit populárně naučný film

Největší výzvou pro nás bylo postavit popnaučný dokument v hodinovém formátu v zemi, kde nikdo přesně neví, jak se to dělá. Existuje sice dlouhá tradice českého vědeckého filmu spjatá se jmény režisérů, jako byli Vladimír Úlehla, Jan Calábek nebo Jiří Lehovec, ale jejich tvorba končí nejpozději v osmdesátých letech.

Zdeněk Holý (producent, scénárista a dramaturg)

Nápad natočit populárně naučný film po vzoru BBC se zrodil asi před šesti lety, když jsem psal rozsáhlý analytický článek o pořadu BBC Horizon. Pořad je vysílán bez přerušení padesát let a jeho historie obráží dějiny populárně naučného televizního formátu. Při psaní článku jsem si uvědomil, že žádný podobný pořad v českých televizích není a hlavně, že žánr televizního populárně naučného filmu se na domácí půdě nerozvíjí. Byl jsem dokonce v té době svědkem kuloárních rozhovorů, kde tato forma dokumentu byla označována za pokleslou. Je to pochopitelné, bylo to v době, kdy díky festivalu v Jihlavě u nás zažíval renesanci autorský dokument a formát populárně naučného dokumentu, který se vyrábí podle osvědčených a stále vylepšovaných formulí, nároky autorského filmu nesplňoval.

Ostatně určit autora populárně naučného pořadu je nesmírně obtížné a možná i zbytečné. Tyto filmy jsou většinou inspirovány nějakým vědeckým objevem či novým trendem, tudíž výchozí idea často není nikoho, kdo na filmu tvůrčím způsobem pracuje. Protože se jedná o vědecký námět, nikoli námět společenský, nemůže za něj důsledně ručit žádný reprezentant štábových profesí ‒ názor tvůrců zde není tak podstatný. Navíc produkce podobných dokumentů má na české produkční poměry jinak hierarchizovaný štáb. Na místě režiséra většinou působí producent, který spíše koordinuje než řídí jednotlivé štábové profese, které přesně vědí, co v tomto žánru mají dělat. To, že populárně naučný dokument nesplňuje romantické ideály o velkém autorovi, jehož vize inspiruje celý tvůrčí kolektiv, však neznamená, že nedokáže sdělit závažný obsah nebo musí být méně kreativní. Najít správný klíč k prezentaci vědeckých teorií a objevů je samo o sobě uměleckou výzvou.

Reklama

Čím zaujmout?

Když jsem začal pracovat s ideou populárně naučného dokumentu na úrovni světové produkce, uvědomil jsem si, že špičková věda sice v Čechách je, ale jen v dílčích oblastech, tedy že nebudeme mít tolik špičkových objevů, které zajišťují popularitu sériím, jako je Horizon nebo NOVA od PBS. Namísto hledání jedinečných vědeckých objevů nám nezbylo než hledat zajímavou vědeckou perspektivu, která by zaujala diváky. Vznikl tak nápad podívat se na člověka z pohledu přírodních věd.

V sedmdesátých letech minulého století došlo ve vědě k zajímavému posunu. Do té doby vedle sebe existovaly přírodní a humanitní vědy, které si nijak nekonkurovaly. Nicméně od sedmdesátých let na základní otázky, které si lidstvo klade od nepaměti a které do té doby zodpovídaly humanitní obory, začaly odpovídat přírodní vědy. K otázkám jako z čeho vznikl vesmír, co bylo na počátku, odkud pochází člověk, jaký je smysl jeho existence, se poprvé začaly soustavně vyjadřovat obory jako astrofyzika, teoretická fyzika, evoluční biologie a posléze i neurovědy. Z takto zaměřených knih pro širokou veřejnost se staly bestsellery a přírodní vědci čím dál tím častěji začali opanovávat veřejnou debatu. Popularitu tohoto přístupu jsem se rozhodli využít v cyklu Člověk, to je věda. Pilotní Čí je moje dítě se snaží seznámit širší veřejnost se základními teoriemi evoluční biologie aplikovanými na člověka. Skrze kauzu záměny dětí v Třebíči a statistiky tzv. kukaččích otců klade otázky, proč nám záleží na tom mít vlastní děti, k čemu je dobrá žárlivost, či proč pomáháme nejbližším příbuzným. Skrze tyto jednoduché a atraktivní otázky se postupuje k složitějším a teoretičtějším odpovědím.

Na zelené louce

Největší výzvou pro nás bylo postavit popnaučný dokument v hodinovém formátu v zemi, kde nikdo přesně neví, jak se to dělá. Existuje sice dlouhá tradice českého vědeckého filmu spjatá se jmény režisérů, jako byli Vladimír Úlehla, Jan Calábek nebo Jiří Lehovec, ale jejich tvorba končí nejpozději v osmdesátých letech. Tedy jednak je zde dlouhá tvůrčí mezera, jednak je tato tradice dnes překonána.

Náš formát jsme tak fakticky začali budovat na zelené louce. Sice jsme měli podrobnou analýzu zahraničních vzorů a z ní odvozené instrukce, ale jak ví každý uměnovědec, z díla rozloženého na základní součástky snadno znovu fungující celek nesložíte. Byla to tedy cesta mechanického aplikování různých poznatků, hledání jejich funkční formy a znovuobjevování postupů, které jinde objevili a vytvořili lépe.

Při tvorbě jsme se mohli opřít o odpozorované údaje typu, jak dlouhý má být celkový komentář, jak často se má střídat s výpověďmi vědců, kolik vědců na hodinový formát potřebujete, abyste nebyli monotónní apod., ale samozřejmě spousta těchto pouček nefunguje bez konkrétního kontextu, v němž se ocitají. Asi nejvíce jsme se potýkali s logickou strukturou pořadu. Na základě rešerší a předběžných rozhovorů s vědci vznikl kompletní komentář, jehož některé části byly určeny k nahrazení výpověďmi vědců. Tento postup se ukázal jako velmi účinný při postprodukci, kdy ve střižně vše k sobě pěkně zapadalo. Nicméně pečlivost projevující se v přesném řazení argumentů se ukázala jako obtížná. Divák vstřebává během sledování audiovizuálního média tolik informací, že je pro něj krajně obtížné explicitně si vedle sebe klást jednotlivé argumenty. Předkládané informace vnímá spíše kumulativně a až později, nevědomky a intuitivně si z nich skládá větší celek. Proto jsme paradoxně museli uvolňovat logické spoje jednotlivých částí.

Limity domácího produkčního a institucionálního zázemí

Jak bylo zmíněno výše, od prvního nápadu k realizaci uběhlo několik let. A to, že se pilot Čí je moje dítě vůbec natočil, bylo jen díky změnám, k nimž došlo v České televizi s nástupem managementu Petra Dvořáka. Pozapomenutý námět jsme během změn v ČT oprášili a pokusili se ho znovu udat. Prezentovali jsme pro jistotu jen všeobecně atraktivní momenty typu trápení se s žárlivostí a naopak potlačili komplikovanější věci jako počítání genů. Samozřejmě jedním z největších problémů při schvalování byla cena za díl. Na poměry České televize je náš pořad opravdu drahý, nicméně v porovnání s rozpočty anglosaských produkcí jsme o více jak řád levnější!

Za štědrou podporou ‒ alespoň z hlediska České televize ‒ je potřeba vidět strategické rozhodnutí jejího nového vedení. To potřebovalo dát televizi nový impulz a prozkoumat kreativní potenciál, který se skrývá na domácí půdě. A samozřejmě to mělo i svoji dimenzi ryze pragmatickou, kdy byl vyslán pozitivní signál profesním svazům českého audiovizuálního průmyslu, že jsou zde nové příležitosti a uplatnění. Pro náš pořad jiná alternativa než Česká televize není. I na českém trhu sice působí na popvědecké pořady specializované kanály typu Discovery Channel, National Geographic, History Channel nebo jejich česká celoplošná obdoba Prima ZOOM, ale jejich podíl na sledovanosti nedává přílišnou naději, že by vlastní tvorba byla pro ně rentabilní.

Během produkce jsme si uvědomili ještě jednu důležitou skutečnost o českém audiovizuálním trhu vyplývající z jeho velikosti. Spekulovali jsme nad tím, jaká čísla sledovanosti by pro náš pořad byla dostačující. Kalkulovali jsme, že úspěšný by náš pořad byl, kdyby při podobném nasazení měl podobná čísla jako premiérovaný díl Horizonu na BBC, samozřejmě v poměru k velikosti audiovizuálního trhu. Nicméně se nám ze strany ČT dostalo překvapivého, i když pochopitelného poučení, že náš pořad musí oslovit mnohem větší počet diváků. Důvod je zjevný. Malý český audiovizuální trh neuživí pořady specializované na určitý segment publika. V Česku není možné, pokud se nejedná o vysílání pro menšiny v rámci služeb veřejnoprávní televize, natáčet pro vyhraněný segment, protože jeho velikost nikdy nezajistí pořadu rentabilitu.

K malému audiovizuálnímu trhu se sluší připojit ještě jednu poznámku. U nás jeho efekt je ten, že se jak v televizních pořadech, tak ve filmové produkci snažíme vytvářet produkty určené takříkajíc všem. Vede to obecně ke zprůměrování kvality produktů a k všeobecnému vysokému hodnocení průměru. Mohl bych zde vyjmenovat množství symptomů, ale neúčast českých filmů na prestižních světových festivalech je asi nejlepší z nich. Nicméně toto není nutný důsledek malého audiovizuálního trhu. Ještě mnohem menší dánský trh se jak v televizní, tak filmové tvorbě snaží být naopak vyhraněný a původní, a díky tomu se mu daří nacházet uplatnění svých produktů v zahraničí, tedy jeho velikost není pro něj nadále limitem.

Ne vše se nám v pilotu podařilo. Stavba na zelené louce má svá úskalí. Máme tři hutné strany poznámek, co příště udělat lépe. Přesto jsme na festivalu AFO Olomouc získali dvě ze tří českých cen. Vážíme si jich a bereme je jako příležitost pořad rozvíjet. Uvidíme, jak dopadne schvalování cyklu. Nicméně je velký rozdíl v hodnocení publika, které současné populárně naučné pořady pravidelně sleduje, a publika, které si pod pojmem dokument představí především autorskou výpověď, na niž jsme v Čechách nejvíce zvyklí. Možná naším největším úkolem vedle prosazení cyklu do vysílání či vylepšení výsledné kvality je vychovat si své publikum, které by očekávalo, že populárně naučné dokumenty anglosaského střihu je možné v Čechách produkovat.

Zdeněk Holý 

Působil jako dlouholetý redaktor filmového časopisu Cinepur, v letech 2007-2010 jako šéfredaktor. Mezi jeho vlivné texty patří Mystická louže, věnující se stavu filmové kritiky (2004) a Ve věži ze slonoviny (2009), hodnotící obor filmová věda. V textu Vyprázdněná narace (2005) pojmenoval estetické hodnoty nastupující vlny minimalistických filmů. Ve slovenském časopise Kino-Ikon publikoval (2010) překlad článku Neurocinematics: The Neuroscience of Film s rozsáhlým úvodním komentářem, zabývajícím se perspektivou výzkumu recepce filmu z perspektivy neurověd. V rámci svého doktorandského studia na FAMU natočil snímek Bitevní pole Titan (2007).
V letech 2008 – 2012 působil jako ředitel Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze.