Reklama
 
Blog | Blog projektu FIND

Licence k úspěchu nestačí

Poznámky k adaptování zahraničních formátů na českém televizním trhu

Milan Kruml (specialista vývoje v České televizi)

Televize v České republice přejímají v současnosti řadu zahraničních formátů na základě koupené licence, přičemž tvůrci i manažeři zjišťují, jak problematické takové adaptace ve skutečnosti mohou být. Cesta pokusů a omylů je ovšem jedinou, která vede k nějakému podstatnému výsledku.

Po léta se tvrdilo, že český trh je jiný, stejně jako „náš“ divák, a proto se přejímaly jen ty takzvaně nejosvědčenější formáty. Nova více než deset let jasně vládla – mohla v podstatě vysílat cokoliv a stěží by poznala odliv diváků. Prima a ČT se musely spokojit s ojedinělými vítězstvími, které ale jinak jen potrhovaly, kdo je na trhu jedničkou. Novu tedy zajímaly jen největší hity jako Chcete být milionářem? nebo Česko hledá Superstar a hlavní roli přitom nehrála potřeba oslovit diváky novými věcmi, ale prestiž. Nejsledovanější televize v zemi byla současně i tou, která přinášela na tuzemské obrazovky ty nejslavnější světové pořady. Část managementu se ovšem domnívala, že vlastně nic takového nepotřebuje. Zažil jsem v TV Nova debatu, když se diskutoval nákup licence k SuperStar (Pop Idol). Jeden z argumentů zněl: Máme přece Rozjezdy pro hvězdy, máme DO-RE-MI, tak k čemu tento drahý a riskantní formát? Pozoruhodná debata byla i o formátu Strictly Come Dancing od BBC, neboť její podstatou byla teze, že společenský tanec zajímá jen pár desítek tisíc lidí. „Na to se u nás nikdo dívat nebude,“ znělo z Novy a formát koupila ČT. S přehledem s ním už šestou sezónu Novu ve sledovanosti poráží.

Reklama

V posledních letech se poměry na trhu vyrovnaly, Nova už není tou televizí, která „vyzobává“ to nejlepší ze světové nabídky a pokud dnes sáhne po nějakém „hitu“ má obdivuhodný dar jej pokazit – čehož jsou dobrým příkladem z nedávné doby tuzemské verze Hlasu Česko-Slovenska, Farmy nebo MasterChefs. V počtu licencovaných pořadů ji výrazně předstihují jak Česká televize, tak i Prima.

Ovšem čím více licencovaných pořadů tuzemské televize nakupují a adaptují, tím více se ukazuje, že zdánlivě jednoduchá operace – vyberu, koupím, dostanu licenční bibli, podle ní to natočím a diváci to ocení, je ve skutečnosti mimořádně komplikovaná.

Zkusme se podívat na hlavní problémy, které s sebou adaptace zahraničních formátů přinášejí.

Vhodnost pro trh v České republice

Úspěch formátu na některém z velkých televizních trhů, nebo v několika menších zemích, je sice jistým vodítkem, ale vůbec to ještě nemusí znamenat, že uspěje i u nás. Při výběru vhodných formátů je nutné znát i řadu dalších informací. Je dobré se zajímat například o to, zda jde o první podobný formát, či zda navazuje na podobné pořady. V druhém případě to znamená, že diváci v dané zemi jsou na takovou podívanou zvyklí, že přijali způsob narace, že chápou, co jim tvůrci chtějí sdělit. To není maličkost. Pokud totiž hodláme adaptovat pořad, který bude pro tuzemského diváka novinkou, musíme počítat s tím, že i přes silnou propagaci může trvat delší dobu, než si na něj diváci zvyknou a přijdou mu na chuť. A třeba se to nestane vůbec, což je riziko, které by tvůrci a programoví pracovníci měli znát a počítat s ním.

Další velmi důležitá věc je alespoň základní znalost společenské a politické situace v zemích, kde zmíněný formát uspěl. Příkladem, který názorně ukazuje, jak je důležité tyto znalosti nepodceňovat, může být adaptace formátu Bailando, kterou vysílala Nova na jaře roku 2007. Bailando je mexický pořad, licencovaný společností Televisa. V této show tančí celebrity společně s obyčejnými lidmi, kteří potřebují vydělat peníze, aby pomohli svým nejbližším. V Rumunsku i dalších zemích na jihu Evropy bylo Bailando úspěšné. Rozhodnutí nasadit jej do vysílání Novy, navíc se stopáží kolem tří hodin (což do té doby měly snad jen televizní Silvestry), bylo už od počátku nerozumné. Představa, že se český divák bude chtít dívat na pořad, v němž se zoufalí příbuzní pokusí například vytancovat peníze na operaci nemocného člena rodiny, byla zcestná. A druhá varianta, že budou tancovat, aby si mohli splnit své sny, rovněž. „V prvním případě se tuzemský divák celkem logicky zeptá, proč se takto řeší problémy, o které se má postarat stát, ve druhém se projeví běžná závist – proč by měl divák fandit někomu, kdo si chce vytancovat peníze na cestu kolem světa?“ zněl argument proti Bailandu. Nejvyšší management nicméně rozhodl, že se formát adaptovat bude. Výsledkem byla nízká sledovanost, na kterou do té doby Nova nebyla zvyklá.

V Nizozemsku a ve Skandinávii diváci považují za přirozené, že se televize svým způsobem snaží reflektovat všechny aspekty života společnosti, tedy i ty, které jsou kontroverzní nebo nepříjemné. Už léta pořady ze Skandinávie a Nizozemska budí pozornost na všech přehlídkách a festivalech televizní tvorby. Tudíž proč je neadaptovat? Je třeba vzít v úvahu, že tamní diváci jsou na tento přístup zvyklí. A to jak u veřejnoprávních, tak i komerčních stanic. V České republice půjde o novinku, kterou mohou mnozí označit za morbiditu, hyenismus, nepřípustné zasahování do soukromí. Česká televize nyní například zkoumá možnost adaptovat jeden z formátů, který se zabývá smrtí a umíráním. Je velkou otázkou, jak na něco podobného budou reagovat tuzemští diváci.

Umístění v programovém schématu

Na trzích, kde je počet diváků a hlavně objem televizní reklamy nepoměrně vyšší než u nás, se televize snaží nabízet atraktivní podívanou i v časech, které jsou pro tuzemské televize okrajové. Tak například pořady z tzv. daytimu v USA nebo Německu se pro trh v České republice téměř vůbec nehodí, protože se buď nezaplatí – v případě komerčních stanic, nebo se vůbec nesetkají s potenciálními diváky – což je zase problém pro veřejnoprávní televizi. Mohou se zkoušet v podvečerních blocích – u těch je zase ovšem jiné složení diváků, a tudíž se nedá předpokládat, že by uspěly.

Na mezinárodním trhu se nabízí množství různých pořadů z kategorií reality, telenovely, různé spotřebitelské magazíny, či tzv. scripted reality, které televize nasazují v odpoledních a podvečerních časech. Pokud se adaptují v České republice, často vznikne tlak, aby se zvážilo, zda vzhledem k nákladům na výrobu není možné je umístit do prime timu, kde ale představují riziko. Určité typy pořadů jsou určeny buď pro menší cílové skupiny, než oslovují primetimové formáty, nebo jsou spojeny s diváckými návyky – pravidelné sledování může být spojené s nějakou činností – například přípravou večeře, se specifickou cílovou skupinou – děti, teenageři, ženy v domácnosti atd.

Velký posun v tomto směru znamenal příchod Ulice (sice původní, ale šitá podle britských daily soap, jako jsou Coronation Street nebo EastEnders) – a později reality Prostřeno (Come Dine With Me). Oba pořady jsou poměrně nákladné (ve srovnání třeba s akvizicemi nebo studiovými soutěžemi), ale pokud by byly posunuty do prime timu, nefungovaly by. Tudíž jsou na stejném místě v programovém schématu jako v zahraničí. Telenovely (a to jak evropské, tak i latinskoamerické) se samozřejmě také prodávají jako formáty. Jsou ale drahé – zvláště západoevropská produkce využívá hodně exteriérů a pracuje s kvalitními herci. Přesto například v Německu mají trvale místo v odpoledních a podvečerních časech a stěží by někoho napadlo je nasadit do hlavního vysílacího času. Na Slovensku letos televize Markíza vyrobila takový seriál, velmi blízký německým telenovelám. Horúca krv ale byla vzhledem k nákladům nasazena do hlavního vysílacího času, kde si vedla velmi rozpačitě.

Tým a protagonisté

Je dobré vědět, že v Británii, Belgii, Norsku, Nizozemsku a Německu dnes vznikají nejlepší zábavné pořady. Zvláště Německo má řadu velmi úspěšných comedy a skečových show, které se jako formáty prodávají do zahraničí. Jak to jde dohromady s představami o koženém německém humoru? Německé televize se podle britského vzoru pustily v druhé polovině devadesátých let do výcviku mladých, talentovaných lidí. Posílaly je v Kolíně nad Rýnem do barů zkoušet stand up, vytvářely pro ně nové formáty. To je důležité vědět – adaptace takových pořadů totiž předpokládá, že se jí ujmou lidé, kteří dokáží být současně protagonisty i scenáristy, že přidají vlastní vklad. Už mnohokrát jsem slyšel od nadšených tvůrců, že chtějí dělat něco jako Monty Pythoni, satiru, jako je americká Saturday Night Live nebo něco ve stylu britského Kanclu. Proč ne, ovšem vždycky se v duchu ptám, kde mají českého Johna Cleese, Grahama Chapmana, Erica Idlea, kreativního producenta Lornea Michaelse nebo Rickyho Gervaise.

Obvykle se stává, že lidé v televizích, kteří mají rozhodovací pravomoci, zhlédnou jednu či dvě epizody pořadu, který je kandidátem na adaptaci, seznámí se se základními fakty, a pak třeba rozhodnou, že by bylo vhodné jednat o koupi licence.  Pro informaci – produkční bible a scénáře dostávají tvůrci až po dohodě s majitelem licence o nákupu či opci. Potíž je v tom, že si většinou zafixují vizuální vjem z originálu. Jenže adaptace může vypadat mnohem skromněji, může se ukázat, že téma je sice skvělé, ale tvůrci mají obrovské problémy s castingem, že se některé věci v našich podmínkách realizovat nedají, anebo dají, ale za větší peníze, než je televize ochotna investovat. A navíc – z velké části záleží na profesionalitě a invenci tvůrčího týmu. I ten sebeskvělejší zahraniční vzor může dopadnout velmi bídně – třeba i proto, že tuzemská verze vzniká v méně natáčecích dnech než originál.

Zmatení pojmů a dojmů

Pro někoho možná marginální záležitost, ale pro diváka celkem důležitá. Mnohé formáty jsou pro nás nové, nemají na zdejším trhu žádnou historii a diváci často netuší, co si pod nimi představit. To část z nich od sledování odrazuje. Docu soap je sice v ostatní Evropě a USA běžný, leč tuzemský divák s ním má minimální zkušenost, tudíž si nedokáže představit, co se pod touto nálepkou vlastně skrývá. Co se týče dalších žánrových či formátových vymezení, u některých nemají příliš jasno ani lidé, kteří v televizích pracují. Scipted reality, docu crime a další se u nás zatím vůbec nepoužívají. Možná by trocha teorie (byť i teoretici se přou například o to, co ještě je docu soap a co už reality soap) neškodila – což je kromě televizí úkol pro FAMU a další vysoké školy.