Reklama
 
Blog | Blog projektu FIND

Revoluce bývají ekonomicky nevýhodné, ale vyplácejí se!

Filmový producent by měl být jakýmsi mluvčím revoluce, vyjednavačem, který zprostředkuje a smíří stanoviska tvůrců a institucí. Ale dělejte současně revolucionáře a vyjednavače se státními úřady a veřejnoprávními médii, případně s úspěšnými soukromými firmami, jejichž největším přáním je zachovat status quo...

Radim Procházka (filmový a televizní producent)

Maximou umělecké tvorby by měla být formální a myšlenková revoluce. Publikum to však ocení, až když je dílo hotové, a někdy teprve dlouho poté. Více než kdy dříve v dnešní době grantové záleží na přízni donátorů. Jejich ano a ne rozhoduje o tom, zda dílo vznikne, či nikoliv.  

Každý si své malé revoluce prožíváme nejen, když je náš výkon neskladný, vyvolává pobouření či zákazy, ale taky v případech, kdy vzniká za nezájmu těch, kterým různé instituce přiznaly právo posoudit, co je finanční podpory hodno.

Reklama

Filmový producent by měl být jakýmsi mluvčím revoluce, vyjednavačem, který zprostředkuje a smíří stanoviska tvůrců a institucí. Ale dělejte současně revolucionáře a vyjednavače se státními úřady a veřejnoprávními médii, případně s úspěšnými soukromými firmami, jejichž největším přáním je zachovat status quo. Tvořte kritická díla, když mezi největší soukromé sponzory filmového umění patří nejkontroverznější firmy v zemi. Je to úkol hodný politických stratégů, organizátorů kulatých stolů, bojovníků proti apartheidu či izraelsko-palestinských mírotvorců. I pokud uspějete, musíte být neustále ve střehu, abyste včas rozpoznali okamžik, kdy se začnete proměňovat v konformního oportunistu. Velmi záleží na partnerech, které v jednání máte. Na jejich kulturnosti, rozhledu a velkorysosti, často pomůže jejich vlastní revoluční zápal.

Umělecká tvorba je dnes naštěstí více než na soukromých sponzorech závislá na státních a veřejnoprávních institucích, jejichž vztah k rozdělovaným prostředkům je anonymnější a odosobněný. Členové různých rad a komisí nenadbíhají tolik masovému vkusu, snáze si dovolí podpořit díla s revoluční ambicí. Na druhé straně je často poněkud utajený jejich kulturní rozhled, zvláště když o jejich nominacích do patřičných funkcí rozhoduje především pravidlo paritního stranického zastoupení.

Fond s malými fondy

Fond kinematografie je dnes na velmi sympatickém vzestupu. Jeho úředníci i radní se snaží reflektovat názory odborné obce na svou práci, znají situaci ve srovnatelných institucích v zahraničí. Požívají stále větší autority.

Fondu chybí snad jen jediné, byť podstatné, aby se co nejrychleji otřepal z reformy způsobu svého financování a dostal opět k rozdělení částky blížící se té před reformou. Momentálně je na třetině až polovině minulého stavu. Těsně před svou „paralýzou“, kterou způsobila notifikace nového zákona, Fond disponoval zhruba 300 miliony. To se začalo velmi přibližovat potřebám projektů, které mají podpory hodnou úroveň. Doufejme, že celková částka brzo překoná i těch minulých 300 milionů. Pak bude ještě záležet na radních, zda budou mít dost odvahy podporovat i nepočetné smysluplné projekty s vyššími rozpočty, které by potřebovaly granty v řádech desítek milionů. Pro ty je totiž současná průměrná výše podpory v jednotkách milionů nedostatečná. Přiznaný grant pro ně není esem v rukávu při oslovování dalších potenciálních financiérů, ale spíše dilematem, zda nebude rozumnější přidělené peníze vrátit a projekt ukončit.

Na druhé straně je potřeba domyslet systém podpory tzv. experimentálního filmu. Vystačí si relativně s málem, je to snad nejlevnější „primární výzkum“, který znám. Pro tvůrce z této oblasti mohou být ale tím pádem příliš vysoké vstupní poplatky za žádost nebo jejich projekty nemusejí mít tak „tradiční“ výstupy, jako je film s úvodními a závěrečnými titulky. Pro řadu z nich by byla funkčnější třeba stipendia. jaká mají výtvarníci či spisovatelé. Analogickým výstupem k „filmu“ pak může být třeba videoinstalace v galerii nebo filmová performance.    

I kdyby se tohle vše podařilo vyřešit, pořád bude co zlepšovat. Pokud by šlo na selektivní podporu („národní film“) tolik peněz jako třeba do Národního divadla (nyní je to cca třetina), jsem přesvědčený, že s dnešním poměrně osvíceným nastavením systému bychom se mohli dočkat opravdu odvážných filmů, a s nimi výraznějších mezinárodních úspěchů.

Budoucnost vidím optimisticky. Na rozdíl od fanouška uměleckých filmů vzniklých působením volného trhu Václava Klause  a Miloslava Kalouska, o jehož filmovém ani obecně kulturním vkusu není nic známo, se dnešní politici alespoň tváří, že je zajímá podpora živého umění, které vytváří kulturní hodnoty. Dokonce už není tolik nutné jako za časů pravice přepočítávat „investice“ do kultury na ekonomický přínos. Když dnes řeknete, že umění může mít třeba vliv na současnou češtinu a její rozvoj, nebudou se na vás dívat jako na nebezpečného fantastu.

Sestoupíme-li zpět na úroveň Fondu, přijde mi zcela oprávněným požadavkem, aby výsledky rozhodování radních byly veřejné. Posílí to jejich autoritu a zabrání zbytečným spekulacím (věřme, že pouze spekulacím), že rozhodování některých radních by mohlo být v konkrétních případech účelové.

ČT art brut

Za poslední měsíce udělala velký kus práce Česká televize. Má několik kompetentních kreativních producentů, kteří svou autoritu nemusí „aditivovat“ jen úřadem jim nyní svěřeným. Často jsou to lidé v oboru respektovaní ze svých předešlých působení. ČT už nepovyšuje nade vše Železného koláče, tj. sledovanost, ale dokáže ocenit i jiné hodnoty, třeba festivalové úspěchy. Zároveň ale ČT nikdy nedala kreativním producentům takovou pravomoc, jakou by si zasloužili, nejsou plně zodpovědní za svá rozhodnutí, nemohou například filmy nakupovat jako akvizice. Vedení je dokáže sofistikovaně krotit a tlumit byrokratickými nástrahami s pomocí loajálních úředníků, kterých si tahle instituce vychovávala vždycky daleko více než český hokej hráčů vhodných pro NHL.

Vedení televize je dnes příliš inteligentní na to, aby nemělo povědomí o současném filmovém umění i ostatních múzách. Ale ve shodě s mezinárodními trendy „uklízí“ televizní program, aby přesvědčoval přesvědčené: první kanál plní předvídatelná melodramata, druhým duní Hitlerovy tanky a Stalinovy kaťuše. Subverzi patří kanál s návěstím „art“. To má zřejmě včas varovat televizní diváky, kteří by se mohli autentickou autorskou tvorbou cítit zmatení nebo nedej bože pohoršení. Opravdové autorské tvorbě a ne „pořadům o umění“ jsou i v této zóně vyhrazeny noční hodiny, na které dříve toužebně čekali fanoušci pořadů „pro dospělé“. Zdá se, že úchylky mívají společné rysy.

Zároveň lidé ve vedení ČT nejsou příliš znalí filmového či televizního řemesla. Nevědí, jak věci vznikají, jakými postupy bylo dosaženo výsledku, který se jim třeba i líbil. Když jsme chystali nejnovější film Televise bude!, část vedení, která byla projektu velmi nakloněná, se podivovala, proč si chceme „komplikovat život“ natáčením v jednom záběru. A dokumentární film je pro mnoho lidí z televize „pouhá publicistika“, jejíž formální zpracování si nezaslouží větší pozornost.

Někdy mám pocit, že nejvyšší vedení televize uznává uměleckou kvalitu pouze vnějškově, aby si nezadalo. Jeho skutečný vkus a kulturní preference jsou úplně jinde. To lze ale jen velmi těžko doložit konkrétními důkazy.

I tak je to velký posun. Pamatuji doby, kdy v televizi jedna osoba z nejvyššího vedení netušila, kdo je Ester Krumbachová. Ale přece by se mně (a myslím, že mluvím i za mnoho dalších filmařů ze svého okolí) žilo lépe, kdybych s nejvyšším vedením sdílel stejné hodnoty, jaké dnes sdílím s některými kreativními producenty.

Televize je v současné době poměrně pluralitní – pokud neobstojíte u jednoho kreativního producenta, můžete přesvědčit jiného. Společně vás ale poté čeká souboj s programovým oddělením, které je ve svých názorech poměrně homogenní. Pokud má být televize opravdu otevřená novým věcem, měla by docílit nějakým způsobem konkurence i v této oblasti.

Televizní programování, neboli sestavování televizního programu, je dnes alespoň podle jeho exekutorů činností nesmírně sofistikovanou a složitou. Nedávno jeho tajemství poodhalila ve filmu Televizní oslava jedna pracovnice, když naznačila, že slovo „dramatický“ se rozhodně nehodí do anotací pořadů na prvním programu. Co tedy vhodné je? Zřejmě „zábava“ (a k ní snad ještě „poučení“, které se poněkud alibisticky přidávalo za minulého režimu?)! Ubavme se k smrti, napsal už před třiceti lety Niel Postman, a jeho teze stále platí.  

Možná, že bývalo svým způsobem svobodněji v 90. a nultých letech, kdy umění sestavit program bylo tak trochu uměním „art brut“. Možná to bylo omylem nebo nepozorností, ale tehdy se ještě mohlo stávat, že první program alespoň na chvíli zaskočil a překvapil Tchýni ze Zlína či Bábu Dymákovou, jak bývají referenční divačky v televizním zákulisí nazývány. Podle televizních arbitrů hned poté ty dvě nešťastnice nekompromisně přepínaly. Chci věřit, že se jim třeba ještě předtím něco usadilo v hlavě, i když to bylo z hlediska sledovanostních koláčů rovno statistické chybě.  

Příliš německé a dost polské filmy české

Je zřejmé, že pro velkou část filmů je vhodná spolupráce na mezinárodní úrovni. Ba co více, některé programy Evropské unie k ní motivují tak návodným způsobem, že to trochu připomíná nenásilnou snahu učitelů v mateřské školce dělat osvětu o umývání rukou. Účel ale v obou případech světí prostředky a pánbůh zaplať… Protože ve skutečné Praze – srdci Evropy – je všechno trochu jinak.

Nejdříve jsem dělal koprodukci s německým partnerem. Přestože film napsali čeští scenáristé, režíroval ho český režisér a odehrává se převážně na českém území, větší část dialogů je natočená v němčině. A to byl v České televizi problém. Dabing v tomto případě není vhodný a diváci prý nechtějí číst titulky. A navíc je tu přece dost českých projektů, které si zaslouží podporu. Co je na tom našem nedostatečně české, mi do dneška nikdo nevysvětlil. Snad jen to, že byť se jedná o absolventský film, tak student FAMU, který je jeho producentem, dokázal pro projekt získat německého partnera, českou profesionální produkční firmu, grant německý a český. To se skutečně většině „českých“ absolventských projektů nikdy nepodaří. Že mu to ale bude přičteno k tíži, by mne ani ve snu nenapadlo.

Posléze jsem pracoval na filmu česko-polském. Řeknete si Slované, bratři, navíc film je natáčený v češtině. Ale bohužel autorem scénáře a režisérem je Polák. Ostříží oko institucionální dramaturgie v něm objevilo polské motivy! Jakože si tam dělají srandu z papeže a katolické církve, což si Češi nedělají. A to je dobře, nebo špatně?, ptal jsem se dramaturgů… Tyto výhrady byly ale posléze shledány za méně významné a film se pro své očividné kvality podpory od ČT dočkal.

Bezcenní filmoví kritici

Jaká je cena filmových kritiků pro současné české filmové umění? Těžko říci. Vliv jejich psaní na návštěvnost kvalitních filmů zdá se mizivý. Nezanedbatelná je ale stále hodnota jejich reflexe pro samotné tvůrce. Alespoň tedy pro mne. Tvůrci a kritici se společně musí snažit pracovat na tom, aby byly naše filmy co nejvíce revoluční!

Řada z těch, jejichž psaní i názor mi přijdou zajímavé, nehlasuje o Cenách kritiků. (Například autoři z okruhu časopisu Cinepur, který už přes dvacet let udává tón sofistikovanější debatě o českém filmu. Dále třeba zmínit redaktory Iluminace vydávané Národním filmových archivem či internetová média jako Fantom Film nebo 25 fps…)

Tomu vůbec nerozumím. Narazil jsem na to náhodou. V přesvědčení, že má smysl dát velkorysejší šanci našim kritickým vrstevníkům k autorskému psaní, připravujeme knihu esejů o významných představitelích současného českého dokumentárního filmu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že většina autorů, které hodláme oslovit, nehlasuje ve zmíněné anketě. Ta byla před pár lety sympatickým pokusem vytvořit protiváhu mainstreamovému Českému lvu.  Inu, říkal jsem si, jsou mladí a radikální a nechtějí být spojováni s oficiálními anketami. Úvodní překvapení však bylo překonáno šokem, když jsem zjistil, že některá skutečně zajímavá jména filmového psaní byla svými kolegy do kritického komitétu nominována, ale neprošla hlasováním. A nejsou to jen neznámí mladíci, ale i zavedení autoři. Mluvím o Vladimíru Hendrichovi, Janu Čulíkovi, Janu Rejžkovi či Vladimíru Justovi. Bojí se snad jejich kolegové z „kulturních“ rubrik deníků a křídových společenských magazínů, že by nováčci mohli změnit výsledky hlasování? Pokud ano, bojí se oprávněně.

Naopak jako daleko menší záhada se v tomto světle jeví, jak se letos přiblížily výsledky Českého lva i Ceny kritiků, v důsledku čehož prý již někteří stávající členové uvažují o tom, že přestanou hlasovat úplně, čímž se nadvláda mainstreamu jen potvrdí. Je známá věc, že akademici rozhodující o Českém lvu z velké části posuzované filmy neviděli. Zřejmě se o nich dozvídají hlavně z textů zmíněných deníkářů a „křídových“ marketérů, čímž je do budoucna zajištěno dokonalé výsledkové sladění.

Vzhledem k nepočetné komunitě těch, kdo dokáží kompetentně psát o českém filmu, by měl být kritický výbor naopak rozšířen i o akademiky vyučující filmovou vědu, kteří  českou produkci sledují a publikují o ní zajímavé texty. Příkladem jsou Lucie Česálková, Petr Szczepanik, Jiří Voráč, Petra Hanáková nebo Petr Bilík.

Pohyblivý svátek filmu

Festivaly jsou dnes ve svém lesku i bídě zcela klíčovými filmovými institucemi. Na nich se hledají zdroje financování budoucích filmů i odbytiště filmů natočených, většinu uměleckých filmů v kinech dnes diváci vidí převážně na festivalech. Je to distribuce svého druhu.

Nejviditelnějším českým festivalem jsou samozřejmě Karlovy Vary. Účast nějaké americké hvězdy na nich jakoby v očích široké veřejnosti posunovala český film do světového kontextu. Je to iluze hodná stříbrného plátna. Ale tohle pozlátko samozřejmě není jediným rozměrem festivalu. Jak výše zmíněno, přehlídku provázejí i akce pro profesionály, za všechny uveďme Work in Progress, prezentaci dokončovaných filmů, která už několika českým filmům pomohla na významné mezinárodní festivaly, především na Berlinale. 

Varský festival se snaží být svátkem pro všechny. Není ale zřejmé, čemu přikládá význam. Je to švédský stůl, nikoliv hostina s předkrmy a hlavním chodem. Co odpovídá vkusu dramaturgů festivalu a co pouze plní nejrůznější objednávky spojené tu se sponzory akce, tu s festivalovou politikou? Jakoby se opakovala situace v televizi. Festivaly vedou lidé vzdělaní, kteří si uvědomují, co je podstatné a co není, ale není to jejich vnitřní přesvědčení. Přesněji řečeno: tady jakoby to vnitřní přesvědčení existovalo, ale není radno je příliš dávat na odiv. Přízeň těch, kdo platí, a mají rezervované stoly ve VIP klubu, není záhodno testovat.

Výsledkem pak může být třeba to, že pokud slavný Oliver Stone dostává cenu ve Varech, je třeba veřejně se distancovat od jeho politických názorů, které jsou ovšem ideovým základem jeho kinematografie.  Aby snad nepohoršilo zdejší bojovníky proti komunismu, že cenu získává jakýsi Fidelův hagiograf.

Je někdy až tragikomické, jak se dnes světové festivaly snaží držet „prst na tepu doby“ a vybírají filmy ze všech možných světových konfliktů. V programu Cannes je letos mimo jiné nový film Sergeje Loznici Majdan. Karlovy Vary (a zdá se, že celá česká společnost s nimi) se příliš „v politice“ babrat nechtějí, vždyť jsou s tím jen problémy… Nestojí ale ani o dění ve svém nejbližším okolí, proto by se v rámci jejich programu nikdy nemohla rozvinout diskuse třeba o tragické situaci nedalekých lázní Kyselka, které léta chátrají za tichého přihlížení firmy Karlovarské minerální vody. Ta je totiž ctěným donátorem české kultury. 

Menší české festivaly jsou daleko vyhraněnější, a tím i odvážnější. Zase se jim ale nedostává tolik pozornosti. Jejich snaha vymezit se ale někdy bývá tragikomická. Například Academia Film Olomouc, coby mezinárodně proslulá přehlídka filmů popularizujících vědu, vědomě ignoruje každý film, který jeho vedení považuje za „jihlavský“, tj. blízký do jisté míry konkurenčnímu Mezinárodnímu festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Naposledy se to stalo Lucii Králové, která několik dílů cyklu proStory, jenž ukazuje současnou architekturu, uvedla neprozřetelně v Jihlavě. V Olomouci už měla smůlu.

Jak se nezacyklit

Krůček po krůčku se nejzajímavější čeští režiséři dokumentárních filmů za posledních 20 let (i díky zmíněnému jihlavskému festivalu) etablovali na kulturní scéně, díky čemuž si jich začala více všímat i ČT. A dala jim práci. S jistým zpožděním za seriálovou hranou tvorbou se totiž vrhla i na různé seriálové dokuformáty. Největší talenty dostaly možnost sledovat pečlivě a dlouhé měsíce ženy rodící, lidi se beroucí, dědečky vytvářející ilegální graffiti atd. Ti šťastnější mohou přispívat i do cyklů tzv. menšinových: o fotografii, architektuře či dějinách filmu nebo dokonce tvořit cykly na zcela volné téma dle aktuálních událostí. Opravdu jsem tomu rád. Autoři mají možnost se uživit prací, ve které jsou nejlepší. Ale…

…už je to nějaký čas, co tihle režiséři natočili své nejlepší filmy, které promítaly mezinárodní festivaly a citovaly filmové slovníky. Vrátí se ještě někdy k podobné tvorbě, nebo to byla jen mladická nerozvážnost? Kdy můžeme očekávat nový Český sen, Ztracenou dovolenou či Nonstop?

Možná už své nové celovečerní filmy připravují, přesto si nelze nevšimnout, jak dlouhé jsou prodlevy. Jejich zatím nejsilnější díla často vznikala jako filmy absolventské, téměř na koleni, z nadšení. Točili je lidi bez závazků, kteří nepotřebovali k živobytí mnoho prostředků.

Vytváření prostoru pro autorskou výpověď v televizi je opravdový dar, ale někdy se může stát darem danajským. Energie namířená do televize se občas zdá být pomyslným házením perel do tmy. Teprve soustředěný, ucelený autorský pohled, prezentovaný na velkém plátně, byť se zlomkem diváků, definuje poetiku tvůrce, naznačuje vývoj jeho rukopisu, může se stát opravdovým uměleckým (revolučním) gestem. A navíc může být podhoubím a zdrojem formální i obsahové inspirace pro všechny televizní a jiné „formáty“. Z toho plyne, že byť z podstaty středoproudé instituce, mají ČT a jiní podobní „hráči“ podporovat umění nejen „ze zákona“, ale ze svého nejvnitřnějšího pudu sebezáchovy.

Nesnesitelná lehkost producentova bytí

Můj vzácný přítel Petr Minařík z brněnského nakladatelství Větrné mlýny jednou konstatoval, že během dvaceti let existence jeho firma prakticky ovládla vydávání divadelní literatury u nás a jsou jedni z největších hráčů mezi vydavateli poezie. Jak hořce sebeironické je tohle konstatování! Vydávání knih, divadelních her a poezie zvlášť, je tak nevýdělečná činnost, že příliš mnoho konkurentů se tímto směrem nevydává. To ovšem nevylučuje, že „Větráci“ prokázali také velký nakladatelský talent a pracovitost. Z jejich posledních úspěchů jmenujme edici překladů slovenské beletrie Česi, čítajte, či sebrané spisy Eugena Brikciuse. Kolik na těchto šlágrech prodělali, nebylo do uzávěrky tohoto článku známo… 

Podobně jsem na tom já. Je vlastně nesnesitelně lehké dostat se v Česku k těm nejzajímavějším látkám a osobnostem, které jsou k mání. Například producentem Karla Vachka i Roberta Sedláčka jsem se stal jednoduše proto, že o ně nikdo jiný neměl zájem. Byli snad ostatní producenti méně prozíraví než já? Možná. Ale Karla Vachka jsem se ujal, když už byl dávno zavedeným autorem, nebylo třeba velké prozíravosti, nebylo co riskovat. Přesněji řečeno spoutat Karla Vachka, tedy „nejsvobodomyslnějšího člověka, jakého jsem kdy poznal“ (slovy básníka Petra Krále), finančními a produkčními limity představuje riziko permanentní. Obrazně (a jednou při hlasování Fondu kinematografie i doslova) jsem krachu unikal o jediný hlas. Investici do svého rozvoje, kterou touhle spoluprací získávám, bych ale penězi nikdy nedokázal zaplatit.     

Je to zvláštně ambivalentní pocit – nesnesitelná lehkost mé profesionální existence. Patří k ní i velká míra neprofesionality z mojí strany: jsem věčně na štíru s cashflow, takže občas platím velmi dlouho po splatnosti. Nebo jsem nucený se zabývat mnoha věcmi současně a nemohu věnovat jednotlivým projektům pozornost, kterou si zaslouží.

Ale časy se mění. Z FAMU nyní vychází celá řada mých mladších konkurentů, kteří mají potřebnou odvahu. Pomáhá jim i konsolidace veřejné podpory filmového umění, které se už otřepalo z dob amnestovaného kapitalismu. A jak již bylo naznačeno výše, instituce projevují čas od času jistou míru vkusu, moudrosti a odvahy.

Český filmový reprezentační tým

Špičkové umění je v něčem podobné vrcholovému sportu. Abyste dosáhli výsledků, musíte na sobě systematicky a dlouhodobě pracovat. Ve sportu se dnes nikdo nediví tomu, že například moderní pětibojař David Svoboda získal olympijské zlato také díky dlouhodobé armádní podpoře. Sponzoři si ho všimli prakticky až úplně na vrcholu. A ani teď pro ně není vzhledem k disciplině, ve které soutěží, příliš lukrativní. Moderní pětiboj a umělecký film jsou si v tomto dost blízké…

Grantový systém filmové podpory má ve své otevřenosti a demokratičnosti velkou sílu, nicméně práce s jeho podporou organizovaná není kontinuální a vyžaduje po tvůrcích další práci bokem. Jsou to takoví poloamatéři, asi jako čeští sportovci na konci osmdesátých let. Aby se uživili, musí pracovat. Tvorba je na řadě až potom. Mým snem je česká filmová reprezentace, která by na nějaký čas nemusela řešit existenční starosti ani náklady spojené s přípravou. Jsem přesvědčený, že by to na „mistrovstvích světa“ rychle přineslo velké výsledky.    

Jmenuj a důvěřuj!

Mnoho věcí se za posledních 20 let podařilo. Nikdy dříve nebyly naše instituce tak otevřené veřejné podpoře. Jejich otevřenost je však vytvářena především osvícenými lidmi, kterým různé regulační mechanismy nezabránily do institucí proniknout. To je nutné si neustále uvědomovat. Veřejná podpora snad bude do budoucna stále více řízena filozofií „jmenuj a důvěřuj“,  a ne mocenským imperativem „rozděl a panuj“.

I kdybychom jednou vyřešili vše z toho, co v tomto článku zaznělo, vždycky zbude dost kýče, blbosti a přizdisráčství. Když ne v našem okolí, pak v nás samých. A pořád se taky budou rodit talentovaní tvůrci, pro které se vyplatí systém podpory udržovat a kultivovat. Protože řečeno s Helenou Papírníkovou a jejím absolventským filmem, naší jedinou jistotou je, že všechno dobře dopadne.  

 

Radim Procházka (*1975)

Přední český filmový a televizní producent. Rodina je základ státu Roberta Sedláčka byla podle kritiků Nejlepším filmem roku 2011. Karlu Vachkovi produkuje nejen filmy (nejnověji Tmář a jeho rod, 2011), ale organizuje i zahraniční retrospektivy (mj. ve washingtonské Národní galerii) a masterclasses (mj. na Harvardské univerzitě). V poslední době se zaměřuje na mezinárodní koprodukce a filmy debutujících režisérů. Zasedá v předsednictvu Asociace producentů v audiovizi, je členem Evropské filmové akademie a českým Producer on the Move 2011. Režíruje dokumentární filmy a píše scénáře. Společně s Markem Dudou režíroval film Čí je moje dítě, podle poroty festivalu Academia Film Olomouc nejlepší český populárně-naučný film roku 2014. Od roku 2012 vyučuje na pražské FAMU zahraniční studenty.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama