Reklama
 
Blog | Blog projektu FIND

Televizní revoluce není na programu

S mírným zpožděním a především díky ilegálnímu stahování dorazilo to nejlepší ze světové seriálové tvorby i do ČR. České seriály však mají i po 15 letech stále blíže k Pobřežní hlídce než k Rodině Sopránů

Tomáš Hrubý (producent, nutprodukce)

V roce 2000 tragicky zemřel Mitch Buchannon z Pobřežní hlídky. Mitchova smrt znamenala konec televizního světa „six packů“, věčně prozářených kalifornských pláží a silikonových poprsí a také konec nejúspěšnějšího televizního seriálu všech dob. Konec Baywatch podle mnohých mediálních expertů předznamenával konec televize jako hegemona zábavy. Její místo měl zaujmout internet umožňující daleko větší interaktivitu a nové formy zábavy. Televize se ale ukázala daleko rezistentnějším médiem, než si mnozí mysleli, a ani o 15 let později svoji dominantní pozici neztratila, pouze se změnila. Americké televizní stanice našly odpověď na stárnutí a vymírání svých diváků a na přelomu tisíciletí přišly s novou vlnou originální seriálové tvorby, která započala takzvaný třetí zlatý věk televize.

Novým seriálům se podařilo redefinovat a posunout narativní postupy audiovizuální tvorby – příběhy se vypráví na ploše desítek hodin místo uzavřených hodinových epizod, mnohé z nich nekompromisně reflektují současnost a ukazují kořeny společenských problémů příliš komplexních pro dnešní instantní internetové zpravodajství. Realita úpadku a nefunkčnosti institucí (The Wire), děravosti zdravotního pojištění a vzrůstající chudoby americké střední třídy (Breaking Bad), zpolitizovaného a populistického přístupu americké vlády k islámu a terorismu (Homeland) nejsou v seriálech ukazovány jen jako oddělené negativní společenské jevy, které jsou způsobené pouze nedostatkem politické vůle k hledání řešení, ale jako logické důsledky lidského naturelu, chyb, jež jsou v nás a ve společnosti zakódovány.

Reklama

Seriálové postavy dávno překonaly černobílost a jednopolohovost charakterových vlastností, stejně jako redefinovaly klišé o divácké potřebě kladných protagonistů a záporných antagonistů. Seriálové hity posledních deseti let představily paletu temných hrdinů, kteří porušují psané i nepsané zákony, chovají se amorálně a soustavně ubližují svým nejbližším. A konají-li dobro, dělají tak účelově, bez skrupulí a sobecky.

Pro ilustraci se podívejme na pátý díl první řady seriálu Rodina Sopránů (2002, HBO). Mafián Tony Soprano, hlavní postava, v něm poprvé spáchá chladnokrevnou a promyšlenou vraždu. HBO se bála (v souladu se zažitými pravidly o televizním publiku), že se Tony vraždou divákům odcizí, a ztratí-li diváci sympatie k hlavní postavě, nebudou ochotni sledovat její další osudy a nutně dojde k pádu sledovanosti. Autoři naopak argumentovali, že neukázat Tonyho chladnokrevnou vraždu znamená nedostat se hlavní postavě takzvaně pod kůži, neproniknout k opravdové podstatě Tonyho práce a existence. Tvůrcům se nakonec podařilo svoji vizi prosadit a Rodina Sopránů se navzdory, či dost možná právě díky ambivalentní hlavní postavě, stala televizní událostí desetiletí.

Takhle rychlý skok od nadživotně dokonalého Mitche, žijícího v binárním světě absolutně dobrých a špatných charakterů, k obtloustlému, depresivnímu, sobeckému kriminálníku Tonymu, obklopenému skupinou omezených, servilních a do sebe zahleděných postav, si ještě v roce 1999 dovedl asi málokdy představit. A přesto se tyhle dvě protichůdné postavy a televizní světy v roce 2000 potkaly na obrazovkách. Konec Mitche Buchannona a celé Baywatch byl nevyhnutelný, hrdinové zestárli, a to bylo porušení základního pravidla – v seriálu nedochází k zásadním změnám ani vývoji. Vzestup Rodiny Sopránů však vůbec nevyhnutelný nebyl a dodnes zůstává zvláštní televizní enigmou.

Tekuté krystaly a rekordéry

Televizní evoluci posledních 10 let však nelze zploštit pouze na temnost, realismus a změnu v naraci, v televizní tvorbě došlo také ke kvalitativnímu posunu ve filmových postupech. Seriály se svojí estetikou, výpravou a celkovým zpracováním přiblížily filmům či se jim v mnoha případech zcela vyrovnaly. Při zpětném ohlédnutí vidíme logický vývoj vyplývající z technologického posunu způsobeného nástupem technologie tekutých krystalů známé pod zkratkou LCD. LCD displeje společně s digitálním signálem násobně zlepšily kvalitu a rozlišení obrazu. Kvalitnější obraz pak uvolnil tvůrce ze zajetí statických polocelků a polodetailů a otevřel jim množství daleko pestřejších a inovativnějších postupů. Vizuální inovace šla, stejně jako u kinematografie o 100 let dříve, ruku v ruce s inovacemi ve vyprávění.

Boom DVD přehrávačů a digitálních rekordérů pak umožnil kabelovým televizím vyřešit jednou pro vždy problém diváka, který zmešká jeden seriálový díl, a tudíž nechápe kauzalitu dalších dílů.

Technologie a konkurenční tlak nových médií vyvolaly na začátku 21. století vhodné prostředí pro pionýrské seriály, jakými byly Rodina Sopránů, OZ a The Wire. Jejich divácký a umělecký úspěch pak způsobil příliv talentovaných autorů od filmu do kabelové televize (např. David Fincher, Frank Darabont, Gus Van Sant), kteří se podíleli na tvorbě dalších seriálových úspěchů. Úspěšné tažení kabelových televizí vyústilo v odliv diváků od tradičních terestriálních televizí, takzvané velké čtyřky (NBC, ABC, CBS, FOX), které ve své produkci zůstávaly věrné klasickým postupům televizní tvorby. Ovšem měnící se televizní prostředí a především úbytek diváků vyústily ve změny v seriálové produkci i u velké čtyřky, a tudíž způsobily celkovou proměnu stylu, narace a používání výrazových prostředků současné americké televizní tvorby.

Takovou proměnou prošel americký, anglický a do jisté míry i západoevropský televizní trh (s velkými individuálními rozdíly mezi jednotlivými evropskými zeměmi). Český seriálový svět žádnou podobnou proměnu nezažil.  

Hubačovo bezčasí

I Československo mělo své televizní hrdiny a své variance na Pobřežní hlídku. K životy zachraňujícím hrdinům, jako byli Vojtěch Jandera v Sanitce či primář Sova v Nemocnici na kraji města, se lidé v 70. a 80. letech rádi vraceli každý týden.

Oba zmiňované seriály reprezentovaly zásadní milníky v československé seriálové tvorbě – v kontinuitě příběhu, způsobu práce s reálnými prostředími, vyprávění příběhu a prokreslení postav. Žel bohu to bylo také naposledy, kdy česká seriálová tvorba udělala takhle výrazný krok dopředu. Porevoluční období oproti velikým očekáváním vidělo televizní stagnaci. Komerční stanice si dlouhou dobu vystačily pouze se špatně předabovaným seriálovým importem. ČT v rámci svého krátkého svobodného období za ředitele Mathého vyprodukovala několik opravdu špičkových televizních pořadů (Česká soda, Šumná města), ale s příchodem konformisty Janečka se jakákoliv odvaha riskovat vytratila a za kreativně vyprázdněného období šéfdramaturga Hubače dochází k naprosté stagnaci až retardaci v seriálovém vývoji. Zpětně je obzvláště obtížně pochopitelný evidentní střet zájmů, kdy Ivan Hubač pod pseudonymem Ivan Hejna píše pro ČT seriály a ve stejné chvíli působí v ČT na pozici šéfproducenta, tedy hlavní autority přes schvalování a dramaturgii pořadů. Za éry Ivana Hubače a Jana Otčenáška vznikají seriály vracející se k výrazovým prostředkům 80. let (Poslední sezona, Hotel Herbich a konečně Nemocnice na kraji města po dvaceti letech).

S nevyčerpatelnou zásobou levně importovaných seriálů a divácky vděčnými domácími soap operami neměly ani komerční stanice ambice investovat větší sumy do kvalitních seriálů (s výjimkami jako Okresní přebor nebo Comeback). Veřejnoprávní televize tak na přelomu století reprezentovala jedinou šanci na změnu. Duo Hubač-Otčenášek ovšem progresivním látkám nepřálo, a tak na domácím televizním trhu nebylo síly, jež by dokázala iniciovat český ekvivalent Rodiny Sopránů ‒ seriálový hit, který dokáže prošlapat cestu dalším.

Skandinávie po česku

S mírným zpožděním a především díky ilegálnímu stahování dorazilo to nejlepší ze světové seriálové tvorby i do ČR. Přes mladou generaci schopnou stáhnout si seriály z internetu i s titulky a šířící své zážitky dál na sociálních sítích začal fenomén „quality television“ pomalu prosakovat i do mainstreamových médií a všeobecného povědomí. Televizní profesionálové se rychle naučili používat několik ustálených klišé o skandinávské seriálové vlně a „kvalitní televizi“, filmaři se přestali na televizní tvorbu dívat jako na uměleckou prostituci a hlasy volající po nových a originálních projektech začaly sílit.

V roce 2011 premiérovala Terapie na HBO a HBO pokračovalo dále v originální produkci, jež nastavovala zrcadlo kvality, která se dá v televizním médiu dosáhnout.

Tlak HBO rozhodně nedosahoval síly potřebné k fundamentální změně na českém trhu, konec konců předplatitelé HBO tvoří jen jeho zlomek. A ačkoliv je mezi českými televizními profesionály obecná poptávka po moderních seriálech, představy o konkrétní podobě těchto nových seriálů mají svá unikátně česká specifika.

Prosím vás, drama ne

V dokumentu Televizní oslava studentů FAMU vystupují dvojčata Gabriela a Simona Noskovy, které zastávají klíčové role v rámci programování ČT1.

„Každej národ je jinej, a my jsme hodně nostalgický. Jsou lidé, kteří chtějí jistotu, a ti ji hledají i v televizním programu,“ říká hlavní programová dramaturgyně Gabriela Nosková. Simona, která pracuje jako vedoucí plánování a skladby ČT1, pokračuje:

„Slovo ,dramatické‘ diváky odrazuje“ ‒ „A co je na tom odrazuje?,“ ptá se dokumentaristka Adéla Komrzýová. „Oni nechtějí napětí, oni se chtějí bavit.“

Úvahy dvojčat Noskových o nostalgickém a jistotu hledajícím divákovi nejsou nějakým uměleckým spiknutím proti produkci kvalitnějších a náročnějších pořadů, ale pouze logickým důsledkem důrazu na výsledky sledovanosti a průzkumy diváckých preferencí. Diváci ČT za posledních deset let zestárli a jsou nejkonzervativnější v porevoluční historii. Vedení televize bylo existenčně závislé na sledovanosti a spokojenosti televizních diváků a při rozhodování mezi novými projekty logicky preferovalo sázku na jistotu nostalgie a divácky odzkoušených projektů, jako jsou seriály Vyprávěj či Sanitka 2. ČT v tomto uvažování dokonale kopírovala konzervatismus amerických terestriálních televizí na přelomu století. Vždy to byly menší a pružnější subjekty (HBO, AMC, Showtime), které byly ochotny více riskovat a které přicházely s novými trendy.

Zásadní problém této strategie je ale její dlouhodobý výhled. Zatímco krátkodobě se vyplácí nepřevychovávat konzervativní diváky středního a pokročilejšího věku a důsledně produkovat nekomplikovanou zábavu, dlouhodobě nepovede tento postup k přilákání mladší generace, která vyrostla na těch nejlepších dramatických seriálech ze zahraničí. Tvorba českých televizí je pro diváka zvyklého na zahraniční úroveň obtížně akceptovatelná.

Příště uvidíte….

Situace na českém televizním trhu se v posledních letech zásadně změnila. Nové vedení ČT zavedlo systém tvůrčích skupin, jenž v televizi vytvořil přirozeně konkurenční a transparentnější prostředí. Kvalitnější schvalovací systém vedl ke kvalitnějším seriálům a ke konci přebujelého klientelismu, kterým byla spolupráce s nezávislými producenty poznamenaná. I přes kvalitativní posun chybí české seriálové produkci koncentrovanější zaměření a ochota investovat do seriálového vývoje. Ostatně ve schopnosti koncentrované pozornosti a efektivního vynaložení prostředků právě do vývoje seriálů tkví jedno z tajemství úspěchu nejen americké, ale i evropské HBO.

Zásadní pro kvalitu seriálu je přístup právě k vývoji. Vybere-li si HBO látku, je ochotno do ní v postupných krocích investovat nejen finance, ale také energii a aktivně se podílet na jejím vývoji, včetně umělecké spolupráce. Kreativní producenti Tereza Polachová a Antony Root zkoumají lokální potenciál seriálu, ale zároveň jsou díky mezinárodnímu přehledu a profesním znalostem schopni srovnávat úroveň scénářů se zahraniční seriálovou konkurencí. Vlastní dramaturgií a hodnocením vytvářejí uměleckou protiváhu tvůrčímu týmu, a nastolují tak jakýsi kontinuální kreativní dialog a argumentaci o směru a způsobu, kterým se seriál vyvíjí. To je zásadně rozdílné oproti jednosměrnému vývoji v jiných případech, kdy producent nechá napsat scénáře, a ty televize buďto schválí, nebo neschválí do výroby.

Motivací HBO samozřejmě není jakási altruistická snaha pozvednout české seriálové prostředí, ale zatraktivnit značku HBO a přilákat další předplatitele tohoto placeného kanálu. HBO Europe to však ve své ambici nemá snadné. Silná česká kultura pirátství, relativně slabá penetrace kabelové televize a divácká nezkušenost s kvalitní seriálovou tvorbou přesouvá investici do originální tvorby do kolonky riziková a také obdivuhodná.

Navíc samotná produkce kvalitní tvorby je u nás extrémně obtížná, v ČR chybí silní scenáristé a zkušení režiséři, kteří by ovládali základy seriálové tvorby. Chybí větší zkušenosti se specifickými postupy při psaní seriálů (writersʼ room), pouze několik lidí v ČR si reálně vyzkoušelo pozici takzvaného showrunnera, který seriál většinou vymyslí, sestaví, z části napíše a řídí veškerá umělecká rozhodnutí od castingu po výběr režisérů.

Nedostatek zkušeností je také důsledkem systému vzdělávání. Ačkoliv nese nejvýznamnější česká filmová škola FAMU ve svém názvu televizní, o televizi tam dosud bylo v rámci obecného diskursu hovořeno jako o něčem podřadném, a tomu odpovídala absence koncentrovanější výuky zaměřené právě na seriálovou tvorbu. Ostatně ani dnes to stále není vyhraná bitva: když se před dvěma lety rozhodl jeden ze studentů scenáristiky jako svou bakalářskou práci napsat seriál namísto hraného filmu, vyvolalo to na katedře velké pozdvižení.

České televizní prostředí se mění, ovšem ne způsobem, který by sliboval nějakou opravdu zásadní změnu podobnou té, co se odehrála na přelomu století v USA. České seriály mají i po 15 letech stále blíže k Pobřežní hlídce než k Rodině Sopránů. A zatímco Mitch Buchannon už dávno zemřel, Vojtěch Jandera dál zachraňuje všechny vyjma českých seriálů.

 

Tomáš Hrubý – producent

Tomáš absolvoval bakalářské studium produkce na FAMU. V roce 2009 spoluzaložil společnost nutprodukce. Jako producent se podílel na vývoji a realizaci třídílné televizní minisérie pro HBO Hořící keř, inspirované osudem Jana Palacha, kterou režírovala Agnieszka Holland, na krátkém animovaném snímku Pandy, které si přivezly cenu z Cannes, na dokumentární adaptaci knihy Gottland o zajímavých postavách československé historie nebo na dokumentu Petra Hátleho Velká noc, vyrobeného ve spolupráci s HBO. Momentálně pracuje na celovečerním filmu „Čekej tiše“, který je inspirovaný životem zpěvačky Evy Olmerové, na seriálu pro HBO „Pustina“ a dalších projektech.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama