Milan Kruml (specialista vývoje v České televizi)
Zdá se to být snadná a úspěšná cesta – adaptovat zahraniční hrané pořady. Vždyť když fungují naše verze velkých show i formátů reality TV, proč by to nemohlo jít u seriálů a sitkomů?
Je pravda, že na první pohled má tento postup víc kladů než záporů. Především jde o programy, které už byly někde odvysílány, a to s úspěchem. Riziko, že se poměrně drahá produkce nesetká se zájmem diváků, je tedy v takovém případě menší než u původní tvorby. Za druhé – majitel licence dodá televizi již hotové scénáře, odpadá tedy poměrně dlouhá příprava – námět, filmová povídka, scénosled, řada verzí scénáře, složitá práce dramaturgů, snižují se i náklady na práci scenáristů – budou pouze adaptovat, nikoli tvořit od počátku, tedy stavět na zelené louce. A v neposlední řadě může adaptace znamenat i úsporu produk
ních nákladů – tvůrci vědí, jak by měl výsledek vypadat, vidí, jaká prostředí se používají, mají představu o technických požadavcích na výrobu. Určitou výhodou by pro televizi mohlo být i to, že pokud jde o titul divákům dobře známý, bude se lépe připravovat self promotion a vůbec kampaň kolem jeho uvedení na obrazovku.
Tolik tedy teorie. Ale zkusme si rozebrat jednotlivé body v praxi – tuzemské televize totiž zkušenosti s takovými adaptacemi už mají a všechny výše uvedené výhody se za jistých okolností mohou stát spíše překážkami.
Úspěch u diváků v zahraničí
Upřímně řečeno, že se nějaký seriál stal hitem, dokonce v řadě zemí, na televizním trhu v České republice nemusí znamenat vůbec nic. Dokonce ani v případě, že je originální verze u nás dostatečně známá, neboť ji některá ze stanic odvysílala. Divák se jinak dívá na příběhy například ze Spojených států než na ty, které se mají odehrávat v tuzemských reáliích, se známými herci. Co například v americkém sitkomu divák v Česku vůbec neřeší, je uvěřitelnost zápletek. Prostě ji buď přijme, nebo nikoli, ale v zásadě nepátrá po tom, do jaké míry odpovídá realitě. Zvolíme-li stejný sitkom pro adaptaci, budou se muset scenáristé potýkat nejen s přenesením gagů, ale především s tím, aby reálie odpovídaly divákově zkušenosti. A to může být docela velký problém. Pokud ale adaptovaný seriál nebyl u nás nikdy uveden, bude televize obrazně řečeno vstupovat do zcela neznámých vod. Je to totiž i otázka, na co je tuzemský divák zvyklý, jaký typ příběhů či zápletek mu vyhovuje, co od seriálu očekává. Tvrzení, že úspěch v zahraničí snižuje riziko adaptace, je tedy relativní.
Jednodušší práce scenáristů
To je většinou pouze teoretický předpoklad. Příklad z praxe. TV Nova se rozhodla před časem adaptovat slavný sitkom Roseanne (u nás se jmenuje Helena). Už na začátku udělala zdánlivě drobnou chybu, ze které se ale stala velká komplikace. Rozhodla se adaptovat tento sitkom od jeho první řady. Je pravda, že majitel licence dodal scénáře, a že se tedy nemusely vymýšlet zcela nové zápletky, jenže první řady Roseanne byly napsány a natočeny v roce 1988. To znamená, že hlavní hrdinové neměli ani mobily, ani počítač ani další technologické vymoženosti. Umístit sitkom do stejného období by znamenalo točit historický komediální seriál, se všemi problémy, které to přináší, ale v podstatě je to nesmysl – příběhy rodiny z roku 1988 by u nás byly samozřejmě zcela jiné. Zdánlivě jednoduchá adaptace se tedy změnila v poměrně dost náročnou záležitost, kdy se z epizod vypreparovaly holé základní zápletky (ani ty se ale nedaly všechny použít) a v podstatě se psaly nové scénáře, přizpůsobené současnosti. Klobouk dolů před autory – divácký ohlas ukazuje, že se jim to povedlo.
Jiný příklad mohu přidat z vlastní zkušenosti. Jedním ze zamýšlených projektů byla adaptace slovinského komediálního seriálu Naše malá klinika. Mimořádně úspěšný projekt, který se adaptoval v Chorvatsku a Srbsku, se odehrává v současnosti v prostředí, které je přijatelné i pro tuzemského diváka – v malé nemocnici, která neustále bojuje o přežití, sledujeme příběhy několika lidí z jejího osazenstva, pacienti a používané terapie přitom nejsou tolik podstatné. Navíc jsem mohl použít k adaptaci scénáře, které se z původní slovinské předlohy již přepsaly na slovenské reálie. Zdánlivě jednoduchá záležitost se ukázala být poměrně náročnou ve chvíli, kdy se ukázalo, že epizody jsou delší než požadovaných třicet minut (přibližně tři čtvrtě hodiny), že autoři slovenské verze ponechali ve scénářích i takové dějové linie, které by v Česku divák stěží akceptoval (například jedna byla založena na tom, že nikdo z lékařů či vedení nemocnice nemluví anglicky nebo že lékaři operují, aniž by znali přesnou diagnózu). Nakonec bylo nutné začít adaptaci nikoli ze slovenské verze, ale vrátit se k originálu. V tom se ovšem poměrně dost pracuje i s reáliemi, které u nás najdeme jen stěží. Tak například vrátný kliniky (jedna z hlavních postav) pochází z jižní části Bosny, z oblasti, kde jsou lidé proslulí svým obchodnickým talentem. Nakonec zbylo jediné řešení ‒ všechny tyto typy zápletek ze scénářů vyškrtat a začít budovat každý díl na dvou (nikoli třech až čtyřech) zápletkách, přičemž někdy bylo nutné si je úplně vymyslet, protože ty původní nebyly použitelné.
Z uvedených dvou příkladů myslím jasně vyplývá, že zdánlivá úspora času a peněz se nemusí u adaptací vždy vyplatit.
Úspory při výrobě
Ano, je pravda, že kupříkladu u sitkomu je výhodou znalost počtu prostředí a jejich vybavení. Ovšem ve chvíli, kdy se skutečně začne adaptovat, se může ukázat, že prostředí bude muset být víc, nebo se musí vymyslet úplně jinak – tuzemské reálie mohou být jiné, úpravy dějových linek si vyžádají další, doplňující prostředí atd. Ještě komplikovanější to ale může být například při adaptaci epizodního kriminálního seriálu. Česká televize se před časem takovou možností zabývala. Z adeptů na možné adaptace byly postupně vyřazovány například Zákon a pořádek, který sice má řadu zahraničních verzí, ale přepsání detektivních příběhů z amerického velkoměsta do našeho prostředí by bylo hodně náročné – mnohem jednoduší to měli například tvůrci ve Francii nebo Rusku, ovšem tyto adaptace byly poměrně dost nákladné. Některé další varianty zase byly problematické z toho důvodu, že příběhy stály na hlavní postavě – soukromém detektivovi nebo šéfovi nějakého policejního útvaru –, zápletky byly sice nápadité, ale je otázka, do jaké míry by byly reálné pro diváka v České republice. Už třeba jen v tom, že struktura policie je u nás jiná.
Zřejmě nejvhodnější se nakonec ukázaly epizodní kriminálky, které točí veřejnoprávní ZDF v Německu – především řady odehrávající se v jednom městě se stále stejným týmem kriminalistů (například Kriminálka Lipsko nebo Kriminálka Drážďany). Jenže po zhlédnutí různých epizod a přečtení scénářů se ukázalo, že tyto zdánlivě „obyčejné“ kriminálky by pro nás byly ve skutečnosti dosti nákladné – ve 45minutové epizodě je velké množství exteriérových záběrů. Závěr byl jednoznačný ‒ přes všechny obtíže s tím spojené má tedy mnohem větší smysl vytvořit vlastní, původní kriminálky.
Je nutné připomenout, že náklady na výrobu kriminálních seriálů (ale i sitkomů) ve Spojených státech, Británii, Německu, ale i dalších zemích se pohybují v sumách, které u nás nikdy žádná televize k dispozici mít nebude. Americký epizodní krimiseriál stojí v průměru mezi jedním a třemi miliony dolarů, v Británii vyjde hodinové epizoda na 800 000 liber a víc.
Jednodušší self promotion
Zkusme si představit, že by se některá z televizí působících v České republice rozhodla adaptovat populární sitkom Big Bang Theory. Mimochodem bez svolení to udělala před časem běloruská státní televize – sitkom nazvaný Teoretiki se odehrával v jakémsi atomovém výzkumném středisku, postavy byly v podstatě převzaté bez větších úprav a totéž se dá říci i o některých zápletkách. Sitkom byl populární nejen v zemi vzniku, ale i v jiných zemích bývalého Sovětského svazu. Ale zpátky k teoretické variantě české adaptace. Zmíněný sitkom má u nás poměrně dost fanoušků. Prezentovat ho jako český Big Bang by sice mohlo přilákat pozornost diváků, jenže jejich hlavní zájem by zřejmě byl zjistit, do jaké míry je adaptace shodná s předlohou. Obávám se, že by rozdíly byly tak velké, že by to televizi, která by se do tak riskantního podniku pustila, spíše uškodilo. Český Sheldon by nikdy nemohl být stejný jako ten americký a možná vlna negativních ohlasů by se stala kontraproduktivní. Samozřejmě, že jde o čistě teoretický příklad, stěží hledám důvod, proč by se někdo do takového podniku měl pouštět.
Na druhou stranu existují adaptace i zdánlivě nepřenositelných formátů. Tak třeba The Office – americká verze byla velmi úspěšná, německá, nazvaná Stromberg, získala kultovní statut. Podstata úspěchu spočívala ve správném převzetí některých základních prvků a motivů a jejich přizpůsobení dané zemi. V Rusku se úspěšně podařilo adaptovat například sitkomy Ženatý se závazky nebo Chůva k pohledání (ta měla ostatně i velmi úspěšnou polskou verzi).
České verze? Proč ne!
Závěr této úvahy by tedy mohl znít: raději neadaptovat. Samozřejmě, že by to byl závěr nesmyslný. Jen je třeba mít na paměti, že to nemusí být vždy ta lehčí cesta, že bude potřeba pro takovou adaptaci kvalitních scenáristů, protože není možné věci jen „překlápět“ do našich reálií, ale je třeba převést je tvůrčím způsobem.
Relativně snazší jsou dlouhé seriály, kde se na začátku nastaví jednouchý model vztahů mezi postavami, který je v zásadě funkční kdekoli. To se týká především telenovel a některých soap oper. Telenovela je k adaptaci velmi vhodná, protože pracuje s charaktery a ději, které jsou univerzální (jsou to novodobé pohádky či verze klasických příběhů, jako je třeba Dumasův Hrabě Monte Christo).
Ostatně v České republice známe řadu úspěšných adaptací zahraničních formátů. Tak například ze španělské produkce byly u nás do českých reálií převedeny Redakce (TV Nova), První krok (TV Nova) a Horákovi (ČT).